| Životní styl

Nestárnoucí etiketa: U telefonu


0 Komentářů
Karolína H.

Dnes – na rozdíl od dob první republiky – má telefon každý (a často ne jeden). Některé staré zásady etikety u telefonu tak samozřejmě ztrácí význam, jiné naopak přetrvávají dodnes nebo je lze aplikovat na nové situace. 

Společenský rádce z třicátých let začíná dobrou radou, že ne vše lze vyřešit po telefonu. A to je možná věc, na kterou dnes zapomínáme. I když doba pokročila a je naprosto normální vyřizovat povinnosti na úřadech přes telefon, třeba na tištěnou pozvánku bychom telefonicky neměli odpovídat ani dnes. Je to samozřejmě lepší, než se neohlásit vůbec, ale písemná odpověď o nás dá vědět, že umíme nakládat s etiketou. Podobně je tomu třeba u objednávek – nespočet jich přijmeme telefonicky, ale vždy je namístě každou z nich potvrdit písemně (dnes tedy e-mailem). Nemůže se tak stát, že některý z účastníků hovoru špatně slyšel a objednal omylem něco jiného nebo v jiném množství.

Pokud někomu voláme (na rozdíl od doby vydání knihy již bez pomoci ústředny), vždy bychom měli pozdravit, představit se a popřípadě uvést i jméno společnosti, za kterou voláme. Až potom se ptáme, kdo je na opačném konci linky. V dnešní době mobilních telefonů bychom to měli dělat vždy, když si nejsme jisti, zda volaný má uložené naše číslo, případně zda voláme na mobil či pevnou linku. Podle společenského rádce určuje délku hovoru volající. Vždy je třeba se ale nejdřív ze všeho zeptat, může-li dotyčný mluvit, abychom ho nepřiváděli do zbytečných rozpaků. Ten totiž vždy „může odpovědět zkrátka (ano nebo ne), avšak většinou nemůže říci hlasitě, proč je tak málo sdílný.“ Toto pravidlo je nutné dodržet, především když voláme někomu do práce nebo večer. Volaný samozřejmě může odvolat na okolnosti a hovor zkrátit. V dnešní době mobilních telefonů je tato otázka obzvlášť namístě, protože všichni nosíme svoje telefony všude s sebou; většinou tedy víme, komu voláme, ale nemůžeme si být jistí, jestli nevoláme nevhod. Stejně jako před osmdesáti lety musíme být obezřetní, rozhodneme-li se přijmout cizí hovor. Dnes možná ještě více platí, že je třeba okamžitě ohlásit, o čí telefon se jedná a kdo ho zvedl, namísto prostého „haló“ nebo „prosím“. To můžeme použít tehdy, volá-li na náš telefon někdo neznámý.  

Autor knihy rovněž dodává, že telefonní přístroj často nepříjemně zkresluje hlas. Občas se to stane i dnes, takže bychom měli mluvit klidně a zdvořile, přiměřeně nahlas, aby druhý účastník hovoru neměl pocit, že na něj křičíme nebo naopak šeptáme. Samozřejmě bychom si neměli k hovoru vybírat hlučná místa, abychom se nedostali do kolotoče otázek a opakování nebo nemuseli hluk neslušně překřikovat.

Co naopak do telefonu neříkat? Ve třicátých létech platilo, že „by bylo například neopatrné svěřovat spojujícímu drátu, který je nezřídka zanese úplně nepovolaným“. To se sice dnes nestává, nicméně musíme mít na paměti propojené linky, na které často narazíme v kancelářích. Pomlouvat tedy se sekretářkou jejího nadřízeného, který může kdykoli sáhnout po sluchátku, není úplně nejlepší nápad. Nemluvě o případech, kdy se můžete dovolat na telefon se zapnutým hlasitým odposlechem. Přes telefon bychom měli tedy předávat pouze „neškodné“ informace a cokoli intimního či z jakéhokoli důvodu nevhodného si nechat na osobní setkání.

A jak správně ukončit hovor? Kniha hovoří jasně: „Pozdrav na shledanou budí někdy u telefonu veselost a lze jej v době radia nahradit novým pozdravem na slyšenou.“ Nebo případně na viděnou, pokud si třeba domlouváme schůzku. 


Foto: 

Telefonní přístroje se mění, ale etiketa zůstává.

Příručka jasně říká, jak se nemáme chovat u telefonu.

 

Komentáře

Zatím nejsou přidané žádné komentáře

Přidání nového komentáře

Odeslat