| Zajímavosti

Pokrývka hlavy, výsada urozených i součást vojenské výstroje


0 Komentářů
Karolína H.

Chladné počasí je v plném proudu a k tomu bohužel často patří i nachlazení a kapesníky po všech kapsách. Nechme stranou ty ozdobné, které patří do klopy saka. 


Řeč bude o historii kapesníku, který je naším věrným zimním společníkem…

Většina z nás má po kapsách ty papírové. Jsou bezpochyby hygienické, ale…už si na nich těžko uvážete uzel, abyste něco nezapomněli. Kapesník urazil během historie dlouhou a urozenou cestu. Znám byl už ve starém Řecku, kde se používal k osušení potu z čela. Smrkat do něj bylo vyloženě nevhodné a na veřejnosti neestetické, jelikož smrkání je příznak rýmy a toho, že je dotyčný nemocný. Takový by měl zůstat doma a neroznášet nemoc mezi ostatní. (Což je poznatek, který by se dost dobře uplatnil i dnes.) 

Kapesník tehdy sloužil také velmi často k zakrytí hlavy a ochraně před úžehem. Z této reálie ostatně pochází i jeho anglický název (hand)kerchief. Toto podivně znějící slovo pochází z francouzštiny a vzniklo spojením slov couvrir (pokrývat) a chef (hlava). V Anglii se pak traduje, že tamější král Richard II., který vládl na konci čtrnáctého století, kapesník vynalezl. Není to tak úplně pravda, nicméně podle dobových pramenů často používal čtvercový kus látky k otírání nosu.

 Jako každý praktický doplněk, i kapesník se dočkal povýšení do šlechtického stavu. A to nejen obrazně. Stal se módním doplňkem, začal se vyrábět v různých tvarech a opatřovat nejrůznějším zdobením – výšivkami a krajkami. Kapesník byl něco jako vizitka, každý si nechával dělat svoje. Barva byla většinou bílá, ale lišily se druhy krajek a samozřejmě také osobní monogramy. Především ve Francii se kapesník stal neoddělitelnou součástí oděvu každého urozeného muže i dámy a liboval si v nich i zdobný král Ludvík XVI. Kapesník získal punc doplňku lidí z vyšších vrstev a došlo to dokonce tak daleko, že na sklonku šestnáctého století vyšel v německých Drážďanech zákon, který zapovídal používání a nošení kapesníku obyčejným lidem, kteří si pot z čela utírali nejčastěji do rukávu! Používání kapesníku k utírání nosu nebo dokonce smrkání bylo však ještě dlouho tabu.

Jak se kapesník stal povinnou součástí výstroje…

Nemožný zákon zrušila až osvícenská panovnice Marie Terezie, která zároveň stála za mnoha reformami armády. Jednou ze změn byla i skutečnost, že se kapesník stal povinnou součástí výstroje rakouské armády. Tento doplněk spolu s novými, ostrými knoflíky na rukávech uniforem odnaučily vojáky utírat si nos do rukávu. 

Ještě o několik desítek let později se kapesník masově rozšířil nejen jako ozdoba, ale i jako praktický doplněk. Posmrkávání a kýchání totiž přestalo být jen příznakem nemoci, ale přišlo jako důsledek tehdy módního šňupání tabáku. Po šňupnutí byste se tedy ani v devatenáctém století nedopustili žádného faux pas, kdybyste si otřeli kapesníkem nos. I proto se někdy hovorově říká kapesníku šnuptychl (z německého Schnupftüchlein, což znamená něco jako šňupací šáteček).

A jak je to s tím uzlem na kapesníku?

Přesný původ zvyku bychom asi nenašli, takže se musíme spokojit s výkladem, že uzel má v historii lidstva jistý punc magičnosti, v mnoha kulturách se považuje za něco tajemného nebo něco, co je třeba držet v paměti. Uzel na kapesníku nijak magický není, nicméně jeho vázání nám zabere určitý čas. Během vázání jsme tak chvíli nuceni myslet na věc, kterou nechceme zapomenout, a když pak přijdeme domů a chceme hodit kapesník do prádla, právě uzel nám pomůže snáze si skutečnost vybavit. A to je věc, kterou papírový hygienický kapesníček rozhodně neumí!

A co má na paměti Vaše „čistonosoplena“?

Foto č.1: Klasické kapesníky pro běžné použití se nosily až do nástupu papíru a celulózy.

Foto č.2: Bohatě zdobené kapesníčky bývaly v módě mezi dívkami na počátku dvacátého století.

Foto č.3: Kapesníky dříve sloužily i jako reklamní a upomínkové předměty. Tento je třeba z americké prezidentské kampaně.

Komentáře

Zatím nejsou přidané žádné komentáře

Přidání nového komentáře

Odeslat